Flóra

Lesy

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy potencionální původní vegetační formaci na naprosté většině území Lužických hor. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách (především čedič) se jedná o květnaté bučiny, plošně nejrozsáhlejší jednotku. Vyznačují se převahou buku ve stromovém patře s příměsí dalších listnatých druhů lesních dřevin a jedle. Jedle se však dnes stala v lesních porostech téměř raritou. Velmi bohatě je vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste např. kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, lilie zlatohlávek, áron plamatý, pitulník žlutý, kapraď samec, strdivka nící, lýkovec jedovatý, samorostlík klasnatý a další. V balvanitých svahových polohách přecházejí bučiny do klenových bučin a suťových či roklinových lesů. Ve stromovém patře vzrůstá zastoupení jasanu a javoru klenu. V teplejších oblastech i javoru mléče, habru a lípy srdčité. Pro bylinné a keřové patro jsou typické např. měsíčnice vytrvalá, netýkavka nedůtklivá, bažanka vytrvalá a srstka angrešt.

Na chudším pískovcovém, popř. znělcovém podkladu rostou acidofilní, někdy označované též jako bikové bučiny, s mnohem jednotvárnějším druhovým složením tvořeným často jen trávami třtinou chloupkatou a rákosovitou, metličkou křivolakou. Někdy se můžeme setkat s tzv. holými bučinami, kde se na zemi vyskytuje pouze vysoká vrstva opadaného bukového listí bez jiné vegetace. Acidofilní bučiny se přirozeně vyskytují i na extrémních stanovištích čedičového podkladu, kde dochází k vymývání živin. Jedná se o vrcholky skal, hřebeny, terénní hrany či prudké svahy. Druhotně se vyskytují jako známka degradace původních květnatých bučin na rozsáhlých územích Lužických hor.

Do teplejších písčitých oblastí na jihozápadě Lužických hor zasahují z Českolipska borové doubravy. Ve stromovém patře převládají dub letní a zimní, borovice lesní a bříza. Bylinné a keřové patro je velmi chudé a tvoří jej metlička křivolaká, vřes obecný, černýš luční, borůvka, brusinka a krušina olšová. Na extrémních stanovištích pískovcových skal, terénních hran a prudkých svahů rostou reliktní bory s podobným druhovým složením.

Údolí potoků lemují jasanovo-olšové luhy s bohatým bylinným podrostem. Zjara je velmi nápadný hustý koberec sasanky hajní, z dalších druhů např. mokrýš střídavolistý a vstřícnolistý, bršlice kozí noha, řeřišnice hořká, přesličky, vrbina hajní a další. Podobná společenstva se vyskytují rovněž u lesních pramenišť.

Dnešní stav lesů však vypadá poněkud odlišně. Rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů byly nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín), které opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemismus půdy. Často se setkáváme s porosty označovanými jako ”mniškoviny”. Jedná se o rozsáhlé smrkové porosty staré sedmdesát - osmdesát let, které byly vysázeny často nepůvodními populacemi smrku po mniškové kalamitě ve třicátých letech 20. století. Tyto porosty oslabené imisemi, kyselými dešťmi a dalšími negativními vlivy včetně přirozených (kůrovec, námrazy, sníh, vliv větru a déletrvajících dešťů) jsou velmi zranitelné.

 

Skály a sutě

Lužické hory jako mladé vulkanické pohoří jsou velmi bohaté na suťová pole. Vznikala mrazovým zvětráváním za dob ledových. Drobnější suťová pole se vyskytují téměř na každém kopci. Unikátní jsou především rozsáhlé a mocné sutě  na Studenci, Klíči a Suchém vrchu, kde je v suti vytvořena ledová jeskyně Naděje. Jedná se však pouze o mohutnou kapsu, kam v zimě nateče studený vzduch. Jelikož je těžší, zůstává na dně jeskyně po podstatnou část roku, stejně tak i ledová výzdoba. Podobně tak i v suťových polí Klíče a Studence jsou vytvořeny systémy komůrek, kde se v zimě nahromadí studený vzduch a v dolních partiích suti se led udržuje do pozdního léta. Toto mikroklima doprovází unikátní společenstva hlavně mechorostů a bezobratlých.

Sutě bývají doprovázeny neovulkanickými skalami. Jedná se ale většinou pouze o drobnější skalky, jednou z výjimek je 60 metrů vysoká skalní stěna na Klíči se vzácnými druhy rostlin kapradinkou skalní, česnekem sibiřských a hvězdnicí alpskou. Někteří autoři je považují za glaciální relikty – pozůstatky doby ledové. Drobné pískovcové skalky jsou rozesety prakticky po celém území, v nejvýchodnější části u Horního a Dolního Sedla v blízkosti geologického zlomu (tzv. lužická porucha) vznikla malá skalní města. Pro všechna tato skalní města je charakteristické, že původně vodorovně uložené vrstvy jsou díky vyzdvižení téměř kolmé. Za všechny zdejší věže jmenujme alespoň ty nejvýznamnější Popova skála, Podkova, Strážce hranic, Česká brána, Skalní divadlo, Cukrová homole, Hodinářův důl a Pohádkový důl. Směrem na jih se nachází Vraní skály (Fellerova věž, Krkavec, Krkavčí hnízdo), Horní skály (Zub, Sokol, Liberecká, Dvojče, Smrtka, Gahlerova věž, Cvičná věž) a Kozí Hřbety. Za zmínku stojí i šedesát metrů vysoká skalní věž Havran na přilehlém úbočí Ještědského hřebene. Největší koncentrace pískovcových útvarů seskupených do skalních měst se nalézá na německé straně pohoří (Jonsdorfské skalní město, údolí Bílého potoka aj.).

 

Louky a pastviny

Travní porosty se vyskytují na odlesněných a kosením či pastvou pravidelně udržovaných plochách. Většina sušších luk v Lužických horách je charakteru tzv. ovsíkových luk, kde převládají trávy ovsík vyvýšený, kostřava červená. Dalšími bylinnými druhy jsou např. řebříček obecný, zvonek rozkladitý, rožec obecný, kakost luční, chrastavec rolní, kopretina bílá či lomikámen zrnatý. Na pozemcích dlouhodobě extenzivně pasených se vyskytují zejména společenstva rostlin přizpůsobené na časté odběry (okus) nadzemní biomasy, sešlapávání a hnojení. Běžné jsou např. poháňka hřebenitá, jílek vytrvalý, psineček obecný, jetel plazivý, bojínek luční, černohlávek obecný, sedmikráska chudobka a také trnité či nechutné druhy rostlin, např. šťovík tupolistý.

Odlišná společenstva se vyskytují na vlhkých lokalitách v údolích potoků a na lučních prameništích. Již zdálky jsou tyto louky identifikovatelné podle vysokých stonků pcháčů a trsů sítin. Právě v tomto biotopu se často vyskytují typické orchidejové louky Lužických hor s masovým výskytem prstnatce májového, Fuchsova nebo vzácněji kruštíku bahenního či bradáčku vejčitého. Jedná se o louky velmi zranitelné. Při zanedbání údržby je rychle zarůstají agresivnější druhy rostlin jako bezkolenec rákosovitý či tužebník jilmový a posléze nálet pionýrských dřevin.

Podobný problém, že se neudržované louky pomalu přeměňují v les, můžeme sledovat i u ostatních luk. Souvisí to s celkovým úpadkem zemědělství. Pozemky jsou sekány nepravidelně podle aktuálních podmínek zemědělských dotací či vůbec, podobně jako pole, která leží ladem či jsou nepravidelně kosena.

 

Voda

V centrální lesnaté části se nachází několik drobných oligotrofních nádrží, např. Hraniční, Malý a Velký Jedlovský, Rolský a Svorský rybník, přehrada Naděje. Vyznačují se studenou, kyselou a na živiny chudou vodou. Na jejich březích se zato vytvořila unikátní společenstva vlhkých luk, rašelinišť a podmáčených olšin či smrčin. Charakteristické jsou porosty ostřic, sítin, suchopýrů, celkem běžná je rosnatka okrouhlolistá. Větší, teplejší a na živiny bohaté rybníky se nalézají v blízkosti Lužických hor na Českolipsku a u Rybniště. Z území CHKO Lužické hory jmenujme alespoň Ladenský rybník u Jablonného v Podještědí či Školní rybník u Rybniště. V těsné blízkost CHKO pak Velký rybník a Světlík. Často jsou obklopeny rozsáhlými rákosinami nabízející vhodné podmínky pro hnízdění ptáků.

Správa CHKO Lužické hory

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt